Holandsko, den tři. Pronikáme hlouběji

Třetí den studijní cesty Eduzměny patřil vesnickým školám a zdejší obdobě středního článku. Navštívili jsme tři základky a poslechli si dvě tematické přednášky. 

Protože je nás tu 38, na návštěvy škol se vždy rozdělujeme do skupin. Dnes jsme takto navštívili tři školy v malebném venkovském kraji kolem Utrechtu. Cestou k nim jsme míjeli rozsáhlé skleníkové komplexy a mnoho hruškových a jablečných sadů, kde prý pracuje řada rodičů dětí ze škol, kde nás přijali. Jeli jsme i kolem polí s kravami, které vypadaly jako z reklamy na biochovy, a došlo i na několik větrných mlýnů. 

Na dvoře školy De Jan Harmenshof v obci Geldermalsen právě probíhá focení celé školy. Pan fotograf volí vtípky po střeše budovy a na cihlově červeném dvoře s několika houpačkami pózuje zdejších 300 dětí ve věku 4 až 12 let. Od roku 1985 jsou totiž v Holandsku mateřské školy spojené s prvním stupněm. Pak se pokračuje na střední školu, tedy zjednodušeně řečeno gymnázium, učiliště nebo mezistupeň mezi nimi. O tom, kam kdo půjde, rozhodují centrální přijímací zkoušky i posudek učitele, a typy škol jsou následně přístupné, je možné je ještě obousměrně změnit.

Ticho a otevřenost

Děti z De Jan Harmenshof mají slušnou šanci, že se dostanou i na náročnější typy škol. Jako jedna z 60 škol v zemi se totiž pyšní certifikátem „excelentní školy“. Škola klade velký důraz na výuku angličtiny, zatímco standardně se v Nizozemí začíná s její výukou kolem 11 až 12 let, zde se ji učí už čtyřleté děti. 

To máme možnost ověřit, když navštívíme hodinu u čtyřletých prvňáčků. Děti nás pozdraví a představí se anglicky a pak pokračují ve výuce písmene P – učitelka jim přinese v piknikovém košíku různé předměty, které na P začínají, děti je vytahují ven a pojmenovávají. Je jich tu 16.

V učebně visí u stropu 5 deštníků s různými barvami, kterými jsou označeny i židličky pod nimi, a každá židle nese také nálepku se jménem jejího majitele. Podepsané mají děti i podložky na roztírání barev a další pomůcky, každý přesně ví, kde je jeho místo a kam se má posadit. „Dodává jim to pocit bezpečí,“ pochvaluje si systém Ludmila Sotonová, ředitelka MŠ Jindice. 

Učebna je prosklená ze tří stran a stojí v ní malá kuchyňka, kde si děti i myjí ruce, vanička s pískem, digitální televize, ze které učitelka pustí video o písmenku P, také je tu relaxační koutek s polštářky a koutek s lego kostkami a dalšími hračkami, přičemž většina z nich je v krabicích označených fotkou daného obsahu. Na jedné ze skříněk je nalepen cyklus života žáby s obrázky a nad ním plavou v akváriu pulci. Na stolcích pod deštníky děti i obědvají, jídelna tu tak jako ve většině jiných škol v Nizozemí není, děti si jídlo nosí z domu, většinou sendviče. Na polední pauzu mají 20 minut a pak pokračuje výuka, popolední spaní či odpočinková pauza není, výuku mají tak jako celá škola v čase 8:30–14 hodin.

Dvakrát denně jdou děti na čtvrthodinovou pauzu ven. Samy se obléknou, přezouvat se není třeba, ve škole se chodí v botách jako venku. Ve třídě je pozoruhodný klid a ticho a platí to i pro ostatní učebny. „Mám dobré učitele a děti k němu od malička vedeme,“ komentuje to ředitelka školy Hannie Kerkhof. „Naše hlavní zásady jsou velmi přísná pravidla, ticho a dobrá organizace,“ říká. 

Učitelé tu i ve třicetihlavých třídách mluví tišeji, než je zvykem v ČR, klíčem ke klidu jsou ale podle všeho i formativní přístup a individualizace ve výuce. „Zadat všem dětem stejnou práci na celou hodinu? No to přece nejde, to by strašně zlobily,“ podivuje se zdejší učitelka Nelleke van Overdam. Formativní přístup si prý zažila už na pedagogické škole a v praxi to probíhá třeba tak, že začne výkladem pro všechny, jedna skupina pak pokračuje, ona zadá práci těm středně pokročilým a s těmi nejslabšími si sedne ke stolu pro víc dětí – ty jsou většinou ve třídě, někdy ale i na chodbě. Zákoutí k sezení jsou tu pro tyto účely všude, v šatně, na chodbách, v hlavní hale, v samostatných místnůstkách.   

U tabulí jsou v mnoha třídách semafory, podle kterých děti beze slov poznají, zda smí na učitelku mluvit – když je červená, pracuje u stolku s nějakými dětmi a nemá být rušena, když je oranžová, prochází třídou. „Učí je to trpělivosti,“ říká Kerkhof. 

Dodržovat pravidla dětem pomáhají zároveň piktogramy se zmíněnými pravidly, které jsou obdobou systému PBIS, o kterém byla řeč ve včerejším příspěvku.

Stážisti z pedagogických škol

Na školní fotce bude mezi dětmi vyčuhovat i několik teenagerů. Na škole působí 14 stážistů z pedagogických škol, kteří sem jeden či dva dny v týdnu dochází po celý rok a jsou symbolicky placeni. V některých třídách má učitel k ruce i dospělého asistenta, ale děti se speciálními vzdělávacími potřebami tu dostávají zvláštní péči jen jednou týdně, kdy se jim navíc věnuje odborník. Pokud pro ně chtějí rodiče asistence víc, musejí si to sami zařídit. Rodiče také vyplňují při vstupu velmi podrobný dotazník – zajímá se dítě o písmena? Puzzle? Hraní divadla? Máte v rodině dyslexii?  

„Šanci zkusit návštěvu běžné školy dáváme i dětem s mentálním či fyzickým handicapem, ale pokud to neklape, přechází dítě do speciální školy,“ říká Pim Spijker, ředitel středního článku Fluvium, který tuto i další dnes navštívené školy spravuje. 

Škola pracuje jednou týdně i s extra nadanými dětmi. Každá třída tu má cca 25 až 31 dětí a z nich 3–4 vysoce talentované a 4–5 dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Ti nadaní dostávají v této době práci navíc a musejí se zorganizovat sami, aby ji stihli udělat, když mají už hotovo ve třídě nebo když je pauza. Třeba teď tři děti stojí na pódiu v hlavní hale a natáčejí rozhovor. 

I škola De Jan Harmenshof samozřejmě řeší různé problémy. „Motivace u starších dětí, prostory – učíme se teď i v družině. Nedostatkem učitelů zde prý netrpí, lákají je stejně jako děti právě na důraz na jazyky. Jeden den se tu povětšinou učí kompletně v angličtině a hodně jezdí na studijní cesty do zahraničí. „Máme tu i mnoho chudých dětí a řada z nich nejezdí vůbec na dovolenou. Cesty jim škola všem hradí, peníze sháníme zejména v EU fondech,“ říká ředitelka školy. Třeba letos jelo 16 dětí do Finska, byli ale i v Anglii, Istanbulu či Srbsku, nejvyšší třída jezdí vždy celá na pár dní do Německa. Po škole je také rozeseto několik anglických koutků s knihami.

Několik náhodně oslovených dětí si školu pochvaluje. „Vyhovuje mi, že tam, kde mi to jde dobře, můžu dělat úkoly navíc, ale pokud mi nějaký předmět naopak nejde, učitelka mě podpoří jinak a víc se mnou pracuje,“ říká čtvrťačka Renke.

Řadu postřehů si ze školy De Jan Harmenshof odnesli i hosté Eduzměny/Centra podpory vzdělávání. „Moc se mi líbily ty otevřené prostory, prosklené třídy a otevřené dveře do třídy,“ říká Martina Naxerová, manažerka MAP Blovicko a Přešticko. „A taky mi přijde super, že o každé přestávce vyběhnou opravdu na ten dvorek a tam se proběhnou.“

Další dvě skupiny navštívily školy De Prins Willem Alexanderschool a De Rietschhoof.

Je sedm večer a unavení, ale plni informací a dojmů přijíždíme do centra Utrechtu. Čeká nás večer nad holandským pivem, fish and chips či v hotelovém wellness. Většina autobusu už si tyká, propojování nám svědčí.

Lucie Römer

Lucie Römer

autorka článku a fotografií

ČTĚTE TAKÉ:

DEN 2.

Externí lektoři přestávek, ovce na školním dvoře i málo učitelů – postřehy ze škol v Haagu