Co má být výstupem vzdělávání? Hledejme odpovědi

„Chybí rozprava o tom, co je pro nás důležité. Kdyby měla škola veřejnou vizi a měřila, jak ji naplňuje, bylo by to snazší pro všechny,“ říká Pavlína Jiříková, koordinátorka tzv. mapování, unikátního průzkumu, který posvítí na hlavní témata jednotlivých škol, i celého kutnohorského regionu. Jeho cílem je pomoci školám s tvorbou vize a plánu rozvoje.

Jak sis vybírala školu pro své dítě ty?
Když jsem se ptala školní psycholožky na to, co je při výběru důležité, řekla mi, že mám vybrat tu školu, kterou mám nejblíž. A já jsem si uvědomila, že to je velká pravda, protože v nejbližší škole je obrovská hodnota, dítě do ní samo dojde a má kamarády, se kterými může být po vyučování.

Jak vnímáš roli rodiče? Je to zákazník?
Pro mě platí: náš zákazník, náš pán, tak jsem nastavená z komerční sféry. A já si myslím, že ano, zákazníky školy jsou rodiče a jejich děti. Proto se domnívám, že plán školy nemohu dělat jen na základě toho, co potřebuje vedení a učitelé. Je to stejné, jako by se firma rozhodovala bez toho, aniž by se zajímala o to, co potřebují její zákazníci. A firmy, které se orientují podle zákazníků, jsou ty nejúspěšnější. V byznysu umíme měřit úspěch. Jenže, a to je pro mě stále otázka, čím se měří úspěch školy? Pořád to pro mě je pověst školy, ale čím je ta pověst daná? Co má být výstupem vzdělávacího procesu? Šťastný člověk? Nebo je to počet dětí, které projdou státní zkouškou? V byznysu je to jasné, jsou to peníze. Ale tady?

A co si myslíš, že by mělo být výstupem vzdělávání?
Já bych si přála, aby to byl člověk vědomý si svých předností, který kráčí po cestě, na které je nejvíc šťastný a zároveň prospěšný společnosti. Ale jak to můžeme změřit ve škole, když dítě vidíme jen do 14 let nebo od 15 do 19 let? Dnes se měří výsledky testů nebo jestli se dítě dostane na další školu. Takže můžeme dávat dítě na určitou školu, protože je dobrá ve výkonu. Ale co když nás zajímá něco jiného – třeba jestli škola k dětem přistupuje individuálně, jestli se děti rozvíjí ve svém specifickém talentu, jestli se k sobě děti hezky chovají? Jsme schopni to zjistit? Já myslím, že ne. Dáme na dojmy ze dne otevřených dveří, na reference známých, máme-li je a čekáme, jaká bude realita. A pak se začnou ozývat nespokojení rodiče, kteří chtějí měnit školu ke svému obrazu. A vedle nich mlčí většina, které je to jedno. Chybí rozprava o tom, co je pro nás důležité. Kdyby měla škola veřejnou vizi a měřila, jak ji naplňuje, bylo by to snažší pro všechny.

Jak ti Eduzměna mění život?
Hodně jsem se tu naučila. Jako projektová manažerka jsem ráda, když vidím, kam věci směřují. A tady se učím jiný způsob práce a že to je celé proces. Postupně se ukázalo, že mám schopnost koordinovat a nahlížet věci z jiného úhlu pohledu. A hodně mě uspokojuje, že mohu být přínosná a dělat smysluplnou práci. Kromě toho jsou mi velmi příjemní lidé, které tu potkávám, je mi to milejší než tvrdé mužské prostředí, ve kterém jsem se pohybovala.

Vadí ti, že nevidíš konec cesty?
Hodně dlouho hledáme cestu, ale v určitou chvíli je třeba říct: Dobře, teď to jdeme udělat. A to si myslím, že je moje silná stránka, moje potřeba vidět v nějakém časovém plánu dílčí výsledky je důležitá a pomáhá to celému týmu. Pracujeme velmi spolupracujícím způsobem, není tu jeden šéf, který by rozhodoval a pracuje se mi tak lépe. Ale na začátku se mi vše zdálo být velmi zdlouhavé.

Proč chceš měnit systém vzdělávání?
Chci měnit systém proto, aby kolem mě bylo méně osobních selhání. Mám ráda, když se lidé smějí, zažívají spolu něco hezkého. A vlastně nemám ráda, když věci nefungují tak, jak by měly, ve firmách, kde pracujeme, ve městech, kde žijeme, v obchodech, kde nakupujeme. A myslím si, že vzdělávání je důležité, přisuzuji mu velkou roli. Školství není o tom, že se naučíme nějaké dovednosti, ale ukáže ti, že každý jsme potřebný, naučí tě fungovat ve společnosti tak, abychom spolu mohli žít v nějaké harmonii. Mě motivuje každý dílčí úspěch. Mrzí mě, že to nejde rychle, ale dokud se posouváme vpřed, jsme na dobré cestě.

Martina Kopecká