Jaký byl Edufest 2021?

Edufest – festival hravého učení uspořádala Eduzměna s dalšími 22 partnery působícími v regionu Kutnohorska. Jaký byl?

Je neděle 19. září 2021, ráno se právě přehouplo v dopoledne, a v ulicích historické části Kutné Hory se začínají objevovat rodiny, skupinky dětí a odvážní jednotlivci. Na první pohled vidím, že mají stejný cíl, prozrazuje to papír, který většina z nich svírá v ruce. Jeden má i dvojice, kterou potkávám v parku u chrámu sv. Barbory.

A co je to ten EDU-FEST?“, slabikuje holčička název rozdělený na papíru na dva řádky a tázavě se dívá na chlapečka, který během chůze nahlíží do otevřeného dvojlistu.

Nevím, to je asi ta hra. Půjdeme podle toho plánku a uvidíme“, zní moudrá odpověď staršího sourozence.

Zatímco zvědavá holčička se spokojila s touto nepřesnou odpovědí, my hned na začátku uvedeme vše na pravou míru. Edufest není jen hra, i když hra je jeho podstatou, vždyť jde o festival hravého učení. Je to zároveň příležitost k setkání, na němž se obyvatelé z Kutné Hory a z celého Kutnohorska potkávají s lidmi z Nadačního fondu Eduzměna, organizace, která v regionu již téměř dva roky usiluje o zlepšení vzdělávání dětí. První ročník Edufestu je sice v tuto chvíli již za námi, ale pilotní projekt Eduzměny na Kutnohorsku pokračuje dál a v ideálním případě by se měl do roku 2030 rozšířit na celou pětinu území naší země.

Chlapeček s holčičkou jdoucí s plánkem v ruce vstříc neznámému dobrodružství ve skutečnosti hrají Hru na hrdiny 21. století, kterou v rámci Edufestu v ulicích Kutné Hory připravily partnerské organizace Eduzměny působící ve městě a regionu. Úkolem účastníků hry je projít celkem šest stanovišť, na nichž mohou získat různé superschopnosti. Ty by se samozřejmě mohly náramně hodit ve škole, takže chlapeček s holčičkou míří co nejrychleji k prvnímu stanovišti, jehož polohu prozrazuje plánek na hrací kartě. Já už mám sice školu dávno za sebou, ale protože jde o hru určenou pro všechny věkové kategorie, vyrážím za nimi zjistit, jak vlastně takové získávání superschopností probíhá.

Šest stanovišť lze projít v libovolném pořadí, a chlapeček s holčičkou si jako první vybírají GASK, tedy Galerii Středočeského kraje, v níž se nachází stanoviště Továrna na myšlení. Připravila ho galerie spolu s Centrem Maják, nízkoprahovým zařízením pro děti a mládež Oblastní charity Kutná Hora, a jak název stanoviště napovídá, půjde zde o superschopnost myslet a o její správný rozvoj. Skupinky dětí a jejich rodičů se ujímá průvodkyně v ochranné přilbě, která hned na začátku vysvětlí, že práce v Továrně na myšlení probíhá na směny a že vše budeme muset stihnout za čtvrt hodiny. Nikdo z pracovníků se tudíž nesmí loudat, a jakmile zapíská na píšťalku, znamená to, že máme zrychlit. Jsou to prozatím poslední živá slova průvodkyně, neboť během prohlídky expozice už k nám promlouvají z jejího tabletu tři pomocnice Anetka, Terezka a Esterka, „holky z Majáku“, jejichž otázky mají za úkol rozpohybovat naše mozkové závity a obohatit naší návštěvu o zážitky, které by nám jinak možná zůstaly utajeny. 

Jaký máte pocit z tohoto obrazu? Mohli byste v něm najít i geometrické tvary? Vyvolává ve vás tento obraz nějaké vzpomínky? Zkuste se na ten obraz podívat z jiného úhlu…“ Procházíme galerií a pomocnice na displeji nás upozorňují na zajímavé aspekty různých uměleckých děl. Naše skupinka je velmi nesourodá a je znát, že věk návštěvníků významně ovlivňuje způsob, jakým se s otázkami holek z Majáku vypořádávají – zatímco školákům rychlejší tempo prohlídky spíše vyhovuje, jejich rodiče by nad obrazy, sochami a dalšími artefakty v expozici rádi rozjímali mnohem déle. Na konci prohlídky následuje krátké posezení na polštářích a povídání s průvodkyní, která zjišťuje, co si děti z návštěvy odnášejí. To už je definitivní tečka za organizovanou částí prohlídky a naše skupinka se rozděluje. Někdo se přesouvá rovnou k východu z galerie, ale někteří návštěvníci si ještě užívají prohlídku zbývající části expozice, kde už na ně nikdo nespěchá. Kromě uměleckých děl na stěnách a podstavcích jsou tu i nápisy s inspirativními výzvami umístěné na podlaze: „Zamysli se. Nespěchej. Zastav se. Můžeš se kdykoliv vrátit. Záleží jen na tvém úhlu pohledu…“. Pomalu procházím expozicí a říkám si, že možná až teprve zde, ve větším klidu, se začíná pořádně rozebíhat ten proces přemýšlení a prožívání, o kterém průvodkyně a její pomocnice hovořily. A těší mě pohled na maminku s dcerou, které si prohlížejí jedno z rozměrných pláten a polohlasně rozjímají: „Vypadá to jako nějaké světelné paprsky, ne? Nevím, mně to spíš připomíná pavučinu…“

Chlapeček s holčičkou z počátku hry se mi v GASKu ztratili, ale zato jsem zde získal vlastní hrací kartu s plánkem, takže už vím, kde najdu další stanoviště. Zláká mě název Cesta porozumění a vydávám se k Domu dětí a mládeže v Kremnické ulici, kde ve spolupráci s ekozážitkovým centrem Divočina Malešov vznikla expozice se zajímavou legendou. Průvodkyně na začátku vypráví příběh o tom, že lidstvo konečně porozumělo potřebám své planety a rozhodlo se založit semínkovou banku, do níž budou uložena semena všech druhů rostlin. Děti si vyberou semínko a jejich úkolem je dostat se s ním až k semínkové bance na konci trasy, ovšem cestou na ně čeká nejen vědomostní soutěž, ale také náročná překážka v podobě řeky, kterou musejí překonat na plavidle pomocí napnutého lana.

Další část Hry na hrdiny 21. století se odehrává na Komenského náměstí v Dačického domě, který se proměnil na Domov představivosti, tedy místo, kde je možné popustit uzdu své fantazii a tvořivosti. Díky Základní umělecké škole Kutná Hora a pod vedením animátorů Pavla Koutského a Viliama Valy zde v průběhu dnešního dne vznikají příběhy, v nichž účinkují sami návštěvníci. Při mém příchodu právě před kamerou pózuje několik dětí, které v kroužku vždy zaujmou pozici holubičky, poté udělají krůček vpřed, a opět se promění v holubičky… Režisér průběžně pořizuje snímky a z nich pak vznikne krátký film, v němž holubičky krouží dokola a který si aktéři po dokončení mohou pustit. Připadá mi však, že jejich podivuhodný výkon souvisí spíše s vytrvalostí než s představivostí, a napadá mě, že pro děti by bylo asi zajímavější stát spíše za fotoaparátem než před ním, místo aktérů zastávat roli režisérů a objektivem zaznamenávat třeba příběh plyšáků či jiných hraček. 

Odolávám pokušení také se na chvíli proměnit v holubičku a přesunuji se k nepříliš vzdálené Městské knihovně v Husově ulici, jejíž zaměstnanci se spolu se s členy spolku Dítě a kůň postarali o vznik Chrámu vnitřní síly. Tvoří ho barevně odlišené a různě upravené místnosti, jejichž prohlídka by měla vyvolávat rozličné emoce. Návštěvníci pak mají za úkol do plánku k jednotlivým místnostem zakreslit své pocity v podobě odpovídajících smajlíků: strach, překvapení, smutek, očekávání… Připadá mi poměrně jednoduché rozpoznat očekávání tvůrců expozice, ale najdou se i návštěvníci, u nichž při procházení místnostmi převládá jediný pocit, totiž euforické nadšení z neobvyklého prostředí. Je mezi nimi i malý chlapeček, který se ptá svého doprovodu: „A můžu do všech nakreslit usměváčka?“ „Samozřejmě“, dostává shovívavou odpověď od svého dospělého doprovodu. A tak to má být, říkám si, a tajně obdivuji chlapečkovu schopnost nepodlehnout poněkud návodnému tlaku okolí a plně se oddat vlastnímu pocitu.

Další dvě razítka do hrací karty lze získat na Palackého náměstí, jehož část je nyní Prostorem pro odvahu. Vznikl ve spolupráci kutnohorských skautů, organizace SAS Klubus – Prostor plus, Osadního výboru vnitřního města Kutná Hora a kavárny Kafírnictví, a jsou na něm umístěna hned dvě stanoviště věnovaná superschopnosti odvaze, která ovšem může mít různý charakter. Nejprve nacházím příležitost prokázat takovou tu její klasickou podobu, tedy schopnost čelit přímému nebezpečí. Nešťastný král Ghógik se zde svěřuje dětem, že zlý čaroděj Negedu mu vzal odvahu, začaroval ji, roztříštil na tisíc kousků a ty pak uložil do truhly, kterou hlídají skřeti v Medvědí jeskyni. Úkolem dětí je vydat se odvážně do nitra zatemnělého autobusu a najít tam pět čísel, jimiž se dá truhla odemknout. Z ní pak vyjmou jeden ze střepů a zapíchnou ho do kouzelné hole, jejíž síla umožní králi zlého čaroděje porazit. To je lákavá představa a před dveřmi autobusu je stálá fronta čekatelů na tento dobrodružný zážitek.

Existuje však i jemnější forma odvahy, totiž Odvaha měnit věci kolem nás, ty věci, s nimiž nejsme spokojeni ve veřejném prostoru. Té je na Palackého náměstí věnováno druhé stanoviště, a lidé zde mohou vyjádřit svou představu o tom, co v jejich městě chybí nebo naopak přebývá. Velký papír s naznačeným obrysem Kutné Hory a nápisem Stavíme město snů se plní cedulkami s nápady, které zřejmě vedení města pořádně zamotají hlavu. Návrhy jsou hodně rozmanité, například na zřízení čokoládovny, aquaparku, bylinkové zahrádky a trampolínové zóny, někdo by si přál, aby tu rostl nejvyšší strom, jinému návštěvníkovi se zdá, že je ve městě moc koček, a další zase píše, že jich je tu málo… Zmíněn je i hudební klub, meditační zahrada, veganská restaurace, komunitní centrum, kuličková dráha či místo pro motýly. Zkrátka celá plejáda představ, nápadů a idejí, po jejichž realizaci by se Kutná Hora zřejmě změnila v nejdokonalejší město na světě.

Posílen touto představou scházím uličkami k parku pod Vlašským dvorem, oficiálně Breüerovým sadům, kde Hra na hrdiny 21. století končí. Těším se na poslední část Edufestu nazvanou Cesta uvědomění, kterou tvoří množství stánků s workshopy a tvořivými dílnami různých organizací. Jejich zaměření je velmi rozmanité a každý si zde najde své téma. Hodně pozorovatelů i tvůrců se shromáždilo ve stanu, kde studenti střední průmyslové školy a členové neziskovky KHnet.info předvádějí kouzlo virtuální reality, 3D tisku a dalších moderních technologií. Je tu ale také dílna, jejíž zaměření by se dalo shrnout slovy „reinkarnace plyšáků“ – děti i dospělí, vyzbrojení jehlou, nití a nůžkami, tu mohou dát novou podobu odhozeným medvídkům, psíkům, kočičkám a dalším chlupatým miláčkům, a výsledná díla prozrazují, že tvůrci nemají o fantazii nouzi. O kousek dál zase několik kluků fascinovaně zírá na kovový kotouč, který se, snad díky magnetickým silám, vznáší několik centimetrů nad podložkou, a dokonce unese i malou hračku. V jiném stánku můžeme vidět a uvědomit si všechno, co se točí.

Kdo má zájem, může si také vyzkoušet přípravu těsta na domácí chléb, vytvořit příběh ve skle, anebo projevit svůj názor u dvou tabulí s nadpisy Co jsem se ve škole naučil(a) a Co jsem se ve škole nenaučil(a). Příspěvky jsou hodně různorodé: Kriticky myslet. Přizpůsobit se ostatním. Samostatně se rozhodovat. Plnit očekávání učitelů. Diskutovat. Koukat se z okna… Jsou to vlastně dvě tabule plné dobrých i špatných zkušeností, příjemných i nepříjemných vzpomínek a splněných i nesplněných představ o tom, jak by měl či neměl mnohaletý pobyt ve škole vypadat. O ty se ostatně mohou návštěvníci podělit i v sousední Kavárně pod větrníkem, stánku Eduzměny, kde si mohou popovídat s lidmi rozhodnutými přinést na Kutnohorsko v oblasti vzdělávání pozitivní změnu. Tohoto tématu se kolem 16 hodiny chápou Kamila Drtilová, manažerka Eduzměny pro Kutnohorsko, a Jan Dolínek, ředitel informačního centra EDUin, kteří představují detaily projektu a nabízejí návštěvníkům možnost získat podrobné informace nebo se svěřit se svými dosavadními zkušenostmi s projektem. Zmiňují i nabídku vybraných stánků a posléze uvádějí projev Zdeňka Slejšky, ředitele Eduzměny, jenž hovoří o poslání a realizaci projektu. To už se blíží závěr Edufestu, který vrcholí jedinečným představením divadelního ansáblu Teatro Piccolino.

Cestou domů si rekapituluji celý den a přemýšlím o tom, co nového mi přinesl. Viděl jsem děti uchvácené tvořením, děti zvědavě si prohlížející umělecká díla, děti nadšené z nových technologií, děti učící vyjádřit své pocity i děti pouštějící se do poznání dosud nepoznaného. Potkal jsem dospělé hrdé na své potomky, dospělé vyjadřující svůj názor na současné vzdělávání i dospělé toužící kvůli svým dětem po tom, aby se jeho úroveň kvalitativně zvýšila. A mluvil jsem s lidmi odhodlanými vytvořit podmínky, aby se tato (edu)změna odehrála co nejdříve, takže při návratu domů vidím budoucnost vzdělávání v naší zemi v mnohem hřejivějších a optimističtějších barvách.

Autor textu: Marek Podhorský

Autor fotografií: Jiří Coubal